Návrat do života

Když přežijete takový zásah do života, není jednoduché se vrátit. Vše se změní. Změníte se vy, vaše vnímání světa i vnímání ostatních vůči vám, ale to není důvod nepokračovat dál v životě.

Když mi došlo, co vše jsem si tímto hloupým krokem způsobila a začala se vyrovnávat s následky, měla jsem kolem sebe rodinu a lékaře. Rodina chtěla, abych žila dál a lékaři takových případů viděli spoustu. Jednoho dne se ve dveřích nemocničního pokoje objevili spolužáci ze školy. Byli moc milí, i když jsem v jejich tváři viděla spoustu rozpaků, ale to jsem si v tu chvíli nechtěla připouštět. Byla jsem ráda, že tam jsou, že na mě myslí a že pro ně nebyl problém za mnou přijet. Trošičku mě to uklidňovalo. Když se dostanu z nemocnice, bude to jako dřív, bude to dobré.

V nemocnici jsem se necítila jiná nebo, že bych vyčnívala a když jsem konečně mohla chodit a dověděla se, že pojedu domů, byl to jeden z nejúžasnějších dnů v mém životě. Chtěla jsem být pryč, být daleko od nemocnice. Chtěla jsem navázat tam, kde se můj život zastavil. Jako byste zmáčkli pauzu u přehrávání filmu a pak si ho pustili od té stejné části, kde jste skončili. Jenže po pár měsících mi došlo, že to nejde. Život se nezastaví jen proto, že vy se teď potřebujete z něčeho vyhrabat. Začínala jsem si připadat čím dál víc vyčleněná ze života mých přátel. Nebyla to jejich chyba, bylo to ve mně. Nelitovala jsem se, ale celý můj život se obrátil vzhůru nohama. Ten člověk, který vylezl na vagón, tam zůstal, stala se z něj minulost a ten nový člověk už byl jiný. Nezajímalo mě, o čem se mí spolužáci baví, zajímali mě úplně jiné věci, měla jsem odlišný žebříček hodnot. Nechtěla jsem být litovaná, jako nějaké opuštěné zvíře v útulku, proto jsem se od nich odtahovala. Viděla jsem na nich, že neví, jak se mnou mluvit, viděla jsem, že to cítí stejně jako já. Život se změnil a já si tak moc přála, aby se všechno vrátilo. Ne kvůli jizvám nebo ztraceným vlasům, ale kvůli  minulému životu, který byl rázem pryč.

Litovala jsem toho snad víc než v těch prvních chvílích po úraze. Měla jsem to, co spousta lidí ne, měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě milovali, byla to rodina, ale rodinou se můžou stát i vaši přátelé. I cizí člověk se může stát přítelem, když budete chtít. Najednou mi to docvaklo, jsem jinde, ale to neznamená, že nemůžu žít dál. Někam jsem se posunula a to byl můj nový začátek, viděla jsem tolik možností, které čekali, až se jich chytím. Našla jsem nové přátele, přesně takové, kteří mi rozumí, velice si jich vážím, za to jací jsou.

Svět je plný nových možností a ztrátou jednoho, získáte něco nového. Chce to jen čas a v první řadě se zaměřit na sebe. Vědět, kdo jste a znát svoji hodnotu. Lidé dělají chyby, ale proto ještě nejsou špatní. Všichni můžou žít „normálně“, i když, co to “normálně” vlastně je? Pro mě to znamená žít podle sebe.

Simona

Tom Hodbod