Proč Burn Fighters?

Martina

Může se to stát komukoliv z nás. Nehoda, bouračka, úraz, zákeřná nemoc, neopatrnost, mladická nerozvážnost, cizí zavinění. Něco, co vás poznamená v lepším případě jen na část života, v horším až do konce, pokud tedy přežijete. Ztráta vlasů po rakovině, amputované končetiny po úrazech nebo nemocích, ochrnutí, jizvy. Fyzické a psychické následky, kterých se jen těžko zbavujeme. Těžko říct, co je horší. A nemusí to být jen takto zásadní problémy či onemocnění. Přestože každý z nás mohl prožít v životě různé věci, spojují nás podobné problémy, otázky a nejistota z budoucnosti. Jak nás přijme okolí? Jak se to dá vše zvládnout? Jak se s tím poprat? Jak se začlenit zpět do společnosti? Jak si najít partnera? Jak přijmout sama sebe a naučit se znovu žít? Jak se před ostatními svléct a ukázat svoje postižení/úraz?

Chceme díky naší skupině a webu pomoct, poradit a ukázat, jak se nám osobně podařilo se s nepřízní osudu poprat. A nemusí jít jen o zásadní poranění nebo nemoci. Podobné otázky jako my mohou řešit lidé s nadváhou, malým sebevědomým či nevyváženou psychikou, ale i třeba ti, co mají problémy s pletí – ať už jde o vyrážku, akné či ekzém. Pro všechny takové bychom tu chtěly být a pomáhat jim. Svým postojem a zkušenostmi s prožitím podobných věcí bychom chtěli ukázat, že jde překonat hodně problémů. Chceme tu být také pro všechny, kteří mají pocit, že jsou na všechno sami, že nezvládnou nějakou těžkou životní situaci či zdravotní problém. Vězte, že na to nejste sami a život je příliš krátký na to, abychom si ho neužili.


Simona

Někdy se člověk ocitne v situaci, kdy i přes to, že má kolem sebe milující lidi, tak si připadá sám. Nikdo nemůže vidět to, co je uvnitř. I když to vysloví, tak pro ně to jsou jen slova, se kterými nemůžou nic udělat.

Když jsem ležela v nemocnici, bezmocná a obvázaná, bylo spoustu lidí, co se mi snažilo zlepšit náladu. Snažili se mi ukázat, že chápou, co prožívám. Byli tam a já si stejně někdy připadala sama. Snažili se mě povzbudit a říkali, že vše bude v pořádku. Drželi mě za ruku, když jsem měla strach nebo jsem plakala bezmocností a bez vlastních vyhlídek na lepší zítřky. Mohli se přetrhnout, abych se cítila lépe. Jsem jim za to neskutečně vděčná, ale v té době mě tyhle optimistický řeči dost štvaly.

Ležela jsem tam, uvězněná v nemocnici a zdraví lidé mi říkali, že budu zase zdravá a že to zvládnu. Jak? Jak mohli vědět, že to zvládnu? Nebyli na mém místě. Mohli odejít kdykoli chtěli, ale já neměla ne výběr. Musela jsem tam ležet, každý den bojovat a neviděla jsem žádné východisko. Připadala jsem si sama. Moje rodina se snažila, ale ani oni už někdy nevěděli, co mají dělat nebo říkat.

Proto tohle všechno. Přežila jsem to, zvládla jsem to. A chci pomáhat, těm, co si tím procházejí teď. Nejsem lékař ani psycholog, jsem jedna z vás. Vím, jak moc je to těžké pro vás i pro vaši rodinu.

Nemusíte na to být sami!

Tom Hodbod